Ale Řehoř byl teď mnohem klidnější. Jeho slovům tedy už sice nerozuměli, ačkoliv jemu připadala dost jasná, jasnější než předtím, snad proto, že ucho si zvyklo. Ale rozhodně už teď uvěřili, že to s ním není docela v pořádku, a jsou mu schopni pomoci. Důvěra i jistota, s nimiž byla učiněna první opatření, působily na něho blahodárně. Měl pocit, že je opět zahrnut do lidského okruhu, a jak od lékaře, tak od zámečníka – jež od sebe vlastně přesně neodlišoval – čekal velkolepé a překvapivé výkony. Aby měl pro nadcházející rozhodná jednání co možná jasný hlas, odkašlal si trochu, snaže se to ovšem provést zcela tlumeně, neboť možná že už tento zvuk zněl jinak než lidské kašlání, což si už sám netroufal posoudit.“

kafka

Aké to je zobudiť sa ráno v tele odpudzujúceho hmyzu? Aké je to miesto normálnych zvukov chrliť z vlastných úst iba zvuky zvláštne, nezrozumiteľné a ľudskou mysľou postupne sledovať ako sa nám naši najbližší vzdaľujú? Aké je to pozorovať človeka zobrazovaného z pohľadu vlastného odcudzenia. Uvedomovať si, že dôvera k blížnemu je otrasená. Vnímať len SAMOTU? Byť jedincom, ktorý je vylúčený z človečenstva, no stále hľadajúci istotu, podporu a pohodu.

Čítať, doslova hltať každé slovo, hľadať odpoveď na každú jednu otázku o pocite vlastnej stratenosti. O pocite „byť vydaný napospas cudzím a nepochopiteľným mocnostiam“. O pocite, ktorý je pre ľudí našej doby stále prítomný alebo ho aspoň dokážu precítiť.

„Jenže Řehoř neměl ještě vůbec cvik v couvání, šlo to opravdu hodně pomalu. Kdyby se jen byl směl otočit, byl by ve svém pokoji hned, ale on se bál, že zdlouhavým otáčením připraví otce o trpělivost, a každým okamžikem mu přece hrozilo, že mu hůl v otcově ruce zasadí smrtelnou ránu do rad nebo do hlavy. Nakonec však Řehořovi přece jen nezbývalo nic jiného, neboť s hrůzou pozoroval, že při couvání nedokáže ani udržet směr; a tak, ohlížeje se co chvíli bojácně úkosem po otci, začal se co nejrychleji, ve skutečnosti však velice pomalu otáčet. Snad otec zpozoroval jeho dobrou vůli, protože ho přitom nerušil, ba dokonce tu a tam otáčení zdálky dirigoval špičkou hole. Jen kdyby nebylo toho otcova nesnesitelného syčení!“

hmyzKafkova Proměna je plná pocitov bezvýchodnosti, absurdity, komicko-tragických momentov i humoru. Dočítate sa o nej ako o jednom z najhumornejších Kafkových diel. Veď, čo môže byť absurdnejšie ako premena človeka v hmyz, prijatie tejto zmeny s pokojom a kľudom, prijatie zmeny ako faktu, niečoho čo sa skrátka stalo a nedá sa ovplyvniť a súčasne viera v pozitívny zvrat svojho osudu až do úplného konca.

Dočítate sa o nej ako o jednom z jeho najslávnejších diel, ktoré sa stalo literárnou predlohou pre natočenie hororu MUCHA.

Proměna je veľmi ŽIVÝ príbeh. Príbeh, v ktorom si nájde symboliku každý z nás. Každý z nás si ho preloží do svojej reči. Každý z nás mu dá vlastnú interpretáciu. Každý z nás aspoň na chvíľu precíti s hlavným hrdinom pocit opovrhovania, odvrhnutia spoločnosťou, ktorej je zrazu ako chrobák na príťaž. Pocit uvedomenia si, že vlastne to najlepšie, čo môžete pre svojich najbližších urobiť je jednoducho zomrieť.

„Nikdy by byl ale neuhodl, co sestra ve své dobrotě skutečně učinila. Aby vyzkoušela jeho chuť, přinesla mu na starých novinách rozprostřený celý výběr. Byla tu stará nahnilá zelenina; kosti od večeře obalené ztuhlou bílou omáčkou, trochu rozinek a mandlí; kus sýra, o němž Řehoř dva dny předtím prohlásil, že se nedá jíst; suchý chleba, chleba s máslem a posolený chleba s máslem. Mimoto postavila k tomu všemu ještě misku určenou patrně jednou provždy pro Řehoře, do níž nalila vodu. A z taktu, neboť věděla, že by Řehoř před ní nejedl, zmizela co nejrychleji, a dokonce otočila klíčem, jen aby Řehoř pochopil, že si může udělat pohodlí jaké chce.“

12oz-Christophe-Huet-Asile-22Pre mňa samotnú je príbehom, ktorý sa nedá obísť bez povšimnutia. Je odkazom hlbokého smútku, depresie, nesúhlasu so spoločnosťou – a je úplne jedno v akej dobe žijeme. Je silným príbehom, o tom, že je len na nás ako sa postavíme ku tomu, čo nás v živote postretne. O tom ako sa dokážeme tešiť z obyčajných vecí až vo chvíli, keď ich obyčajnosť má pre nás nevyčísliteľnú hodnotu.

O tom, že život je tá najväčšia výzva akú môžeme dostať a máme na ňu každý rovnako dlhý čas –  práve jeden život – ten náš.

„Často tam proležel celé dlouhé noci, ani oka nezamhouřil a celé hodiny jen škrábal dra kůže. Anebo nelitoval velké námahy a přisunul k oknu židli, pal: vylezl na okenní parapet, a vzpíraje se v židli, nahýbal se k oknu, patrně jen v jakési vzpomínce na osvobodivý pocit, jaký míval dřív, když se díval z okna. Neboť ve skutečnosti den ze dne viděl i nepatrně vzdálené věci méně a méně zřetelně; protější nemocnici, již dříve vídal tak často, až ji proklínal, ztratil už úplně z dohledu, a nevědět s jistotou, že bydlí v tiché, ale ve všem všudy městské Charlottině ulici, mohl by mít za to, že hledí z okna do pustiny, kde šedavé nebe a šedavá zem k nerozeznání splývají. Pozorné sestře stačilo, že jen dvakrát viděla stát židle u okna, a od té doby pokaždé, když v pokoji uklidila, přistavila židli zase přesně k oknu, ba dokonce nechávala od té doby vnitřní okna otevřené.“

Nateraz príjemný pohľad von oknom priatelia, keď sa nedívame len očami, keď sa dívame i srdcom…na zmenu ako život.9739f2b798a34f47

  • NÁLEPKY
  • k
ZDIEĽAŤ